Velkolepý offline plán

Jednou za čas mám chuť a potřebu alespoň na jeden den vypnout mobil a prostě žít "mimo systém". Jak to ale vypadá reálně?

Většinou takový den vyjde na sobotu, takže zhruba tak od čtvrtka začnu přemýšlet o svém dni bez mobilu a co všechno udělám a budu dělat, když nebudu přilepená k displeji s pocitem neustálé nutnosti být kdykoli a kdekoli k zastižení.

V sobotu ráno vstávám s tím, že vypínám mobil. Než ho vypnu, pro jistotu zavolám své matce, že nebudu celý den dostupná a aby tedy nezalarmovala policii a ostatní složky IZS, pokud se mi nedovolá.

S pocitem hrdinství a velkoleposti vypnu telefon a odkládám jej v obýváku na skříňku vedle televize. Manžel, sedíc u ranní kávy mě s pobaveným úsměvem sleduje, a přitom projíždí novinky na sociálních sítích a jak se všichni naši známí a kamarádi mají báječně, ba skoro až pohádkově. K mému "bojkotu" elektroniky se nepřipojuje, naopak zmizí na celý den v garáži. Bůhví, co tam celé dny dělá – nenápadně jsem při venčení čoklíka okoukla, zda si tam nevyhloubil sklep či nepřistavil půdu bo tak něco, ale žádné známky připomínající psycho-detektivku s vězněním obětí, jsem nenašla. Vzduch kolem garáže také nenaznačuje nic nekalého. Asi tam prostě jen dřepí, lemtá lahváče a kouká na kalendář playmate z roku 1968, který mu kdysi věnoval táta. Jeho táta.

S pocitem absolutní svobody oznámím našemu vořechovi, že půjdeme na procházku. Ta mrňavá herečka dělá, jako kdyby celé dny seděl uvázanej někde ve sklepě a čerstvý vzduch či snad volný pohyb ještě jaktěživ neviděl a nezažil.

Vyrazíme z domova a každou chvíli stojíme u kdejakého křoví, kde buď zběsile čuchá nebo ještě zběsileji štěká. Na všechno. Sotva se pohne vzduch - štěká. Tváří se děsně drsně s těma naježenejma chlupama na hřbetě a vrčením, který by mu mohl závidět leckterý vlk křížený minimálně s medvědem. Celkový efekt mu bohužel trochu kazí to maličké šestikilové tělíčko.

Nicméně, můj offline plán a život mimo systém dostává trhliny a začíná se projevovat úzkost – jsem tu sama, pes štěká a vrčí na něco, co já nevidím ani neslyším. A NEMÁM U SEBE MOBIL. Bez mobilu netuším, jak dlouho jsme venku. Podle slunce poznám maximálně den a noc. S čím dál větším pocitem úzkosti a nervozity nenápadně změním směr a ještě nenápadněji se přibližujeme zpět do bezpečné zóny – domů.

Pouštím se do domácích činností jen proto, abych nemusela ven bez jistoty mobilu. Vaření bez hudby ještě zvládnu. Ale žehlení bez podcastu? To už hraničí s mučením. Postupně zjišťuju, že telefon používám úplně na všechno. Bojím se, aby to neskončilo online splachováním záchodu.

No, co vám budu povídat, po zcela "zabité" sobotě si večer v předtuše nepřečtených 254 zpráv a 128 zmeškaných hovorech zapnu mobil. Po dlouhých vteřinách dorazí jedna jediná zpráva.

Od matky.

S otázkou.

Jestli jsem si vzala svetr, protože venku se ochladilo.