Návštěva u specializovaného lékaře pro ženy

Jsou chvíle, kdy bych se ráda zařadila mezi genderově neutrální bytosti a raději se cítila býti židlí, lehátkem či ztracenými slunečními brýlemi. Mezi nejpravidelnější okamžiky, kdy se moje duše snaží odpoutat od reality, patří návštěva specializovaného lékaře pro ženy. Obzvlášť, když nejde o preventivní prohlídku, ale o nějaký palčivý (či pálivý) problém.

Sedím v čekárně – a protože navštěvuji lékaře, jehož služby hradí moje zdravotní pojišťovna, rozhodně se nejedná o čekárnu s polstrovanými křesílky, kávovarem či wifi. Čekárna je malá, zasmrádlá, v nejvyšším patře nejvyšší možné budovy bez výtahu. Koženkové gaučíky z edice "Kuchyňská lavice 1990" už mají své nejlepší roky dávno za sebou a jsou doplněny velmi vkusnými, zcela neladícími židlemi – každá ves, jiný pes.

Po celé čekárně, čítající asi 15 míst k sezení, je rozmístěno zhruba 30 žen. Všechny máme výraz naprostého zoufalství, vlastní nedůležitosti a zároveň jakési stydlivosti. Tedy všechny, kromě nadlidí v podobě těhotných žen – z nich vyzařuje klid, pohoda, štěstí a snad i forma nějaké vyšší existence, o které my netěhotné nemáme ani páru.

Nečinné čekání mi zpříjemňuje neviditelná existence na mém pravém rameni, která mi bez přestávky vnucuje svou vůli:

                         "Už sis vygooglila, co ti je?"

                         "Už sis našla všechny příznaky rakoviny či jiné vážné nemoci?"

                         "Co tu chceš? Vždyť už ti nic není."

                         "Si zase hraješ na hypochondra? Nechce se ti tahat?"

                         "Když teď odejdeš, že už problém nemáš, zítra ráno se vrátí. A bude ještě víc nepříjemnější než teď."

                         "Nudíš se?"

                         "Hele, ty těhotný mě serou – proč choděj přednostně a jsou tam tak strašně dlouho?"

Po měsíčním objednání na 8:15 přicházím v 10:10 na řadu a sestřička mě udýchaným hlasem a rozevlátými vlasy zve dovnitř. V 10:28 slavnostně vcházím do ordinace, abych v 10:29 zase odcházela s doporučením, ať to neřeším a pokud to samo nezmizí do 14 dnů, ať si znovu zavolám.

Už teď vím, že to zmizí – řekla to přece paní doktorka. Nebudu sama sebe deprimovat naprostou ztrátou dnešního dopoledne a jdu si spravit chuť vedle do cukrárny s poetickým názvem U mušličky. No co – do práce spěchat nemusím. Mám přece potvrzenou propustku.