Křeslo

Mým velkým snem a přáním bylo odjakživa křeslo. Ano, obyčejné, na nic si nehrající křeslo s podnožkou. Ráda čtu a v našem maličkém bytě (i všech předchozích ještě maličkatějších bytech) zkrátka na lenošáka nebylo místo. Teda, místo by se našlo, ale bylo by to přeplácané, nevkusné až hnusné a vůbec nic by to nemělo společného s mou vysněnou oázou klidu.

Ale, konečně, KONEČNĚ se mi podařilo vymyslet, jak přestavět polovinu bytu tak, aby se mi tam můj vytoužený ušák vešel. Nadešel den D – máme doma křeslo. I s podnožkou. A včetně návodu k sestavení. Což o to, návod je psanej a zobrazenej tak, že by to zvládl i jeskynní člověk s klacíčkem místo kyje v ruce, jenže problém nastává ve chvíli, kdy obrázek jasně říká zasuňte A do B. A do B ale prostě zasunout nejde ani smykem, protože B je zhruba o 30 čísel jinde, než v nákresu. Takže si musíte dopomoct vlastní (u mě spíš manželovou) fantazií a schopnostmi.

Halelujah, lenošák stojí. Ve své nádherné žluté barvě, s podnožkou. Přes opěradlo umělecky naaranžovaný měkkoučký pléd, který vábí k zabalení a posezení. A s nezbytnou čtecí lampou vedle. Nechybí ani odkládací stoleček na knihu a šálek kávy či čaje. Přenádherné.

Zkusmo si sednu a nemůžu se dočkat večera, až bude venku tma a já si po x letech čekání přečtu knihu ve SVÉM křesle.

Asi bych měla podotknout, že jsem si vždycky strašně přála i psa. A tenhle sen jsem si splnila zhruba před rokem.

Jakmile se venku setmělo, celá nedočkavá jsem vlezla do obýváku – v jedné ruce hrnek čaje, v druhé knihu. Ukázalo se, že po ušáku zcela evidentně toužil celý svůj dlouhatánský zatím jednoletý život i náš vořech. Na mém krásném žlutém křesílku s nadýchaným plédem se zcela hanebně válel na zádech, pléd smotaný všemi směry a bezostyšně chrápal. Všechny možné i nemožné části žlutého čalounění vkusně dodekoroval svými černými chlupy.

Bezva - tři čtvrtě dne trvalo zajet pro křeslo a zpět, zbytek dne a další dva jeho sestavování. Dekorace, přichystání - cca půl dne. Ale stálo to za to – na křesle jsem poseděla 5 minut a jinak tam úřaduje ten náš čtyřnohej pankáč. Aspoň, že ale vypadá fakt šťastně. No a já? Já sedím na gauči a přemýšlím o koupě dalšího křesla a kam ho proboha dám. Doufám, že nezačnu snít i o druhém psovi. No, jak se znám, tak skončím se dvěma psy… A ani jedním křeslem pro mě.