IKEA

Nesnáším nakupování. Všeho. Pouze IKEA nabízí sortiment, který mě baví - ať už jde o svíčky všech barev, vůní a velikostí, lampiček, utěrek, koberečků a vůbec všeho, bez čeho nemá smysl žít.

Ale, zkusili jste někdy zajet do IKEy v sobotu po obědě s tím, že tam jen rychle vlítnete, čapnete svíčku či květináč (či jinou životně důležitou věc) a za 10 minut jste zpět v autě a můžete pokračovat na plánovaný výlet?

Taaakže, já to zkusila. V sobotu po obědě jsme vyrazili s manželem a s naším psem na výlet kus za Prahu. Bohužel, to bylo cestou tam kousíček od IKEy, a protože se blíží konec léta a tím bude přibývat tmy dřív a dřív odpoledne, potřebovala jsem si nakoupit "živé" osvětlení do domácnosti. Osvětlení, které vydává příjemné světlo, navozuje pocit pohody a domova a k tomu krásně provoní celý byt – ano pánové, jedná se o svíčky.

Manžel měl dobrou náladu a byť jeho ani našeho vořecha svíčky pranic nezajímají, zajel na parkoviště s tím, ať vyskočím, že zatím najde místo na parkování a hned, jak budu mít svíčky a vrátím se, tak odjíždíme. Akce na 10 minut.

Vlítnu dovnitř, nejprve vyhledám toalety (z naší vesnice je to do Prahy flák cesty a ty dvě kávy ráno se hlásí o slovo). Při mytí rukou si v hlavě probírám nejrychlejší trasu – to, co potřebuju, je v přízemí pod schody a pak rovnou ke kase. Myšlenka byla jasná a hezká a ukázala se jako zcela nereálná hned, když jsem vstoupila dovnitř a podle šipek jsem se připojila na prohlídkový okruh. Všude lidi, ale jakože všude. Začátek okružní trasy vypadal tak, jak si představuju Central park v New Yorku za slunečného počasí v neděli. Myslím, že u některých lidí jsem v části zahrada zahlédla i piknikové koše a frisbee.

Hon za svíčkou se začal jevit dost dobrodružně – z rychlejší chůze se stal svižný běh s úskoky vlevo či vpravo podle aktuální situace. V jednu chvíli jsem dokonce v letu musela přeskočit tak ročního chlapečka, který na vzorovém balkonku u vzorového obýváku plácal bábovky z písku. V části kuchyňských potřeb začalo jít skoro o život, protože nadcházejícího podzimu a zimy si všimlo víc lidí a v parném srpnovém dni vyrazili na nákup formiček cukroví, vánočních ozdob a vánočních výprodejů z loňska.

Sláva – dostala jsem se do vytoužené sekce domácí pohody. Nabrala jsem to, co jsem potřebovala (čti chtěla) a dalším poklusem vyrazila ke kasám. U pokladen, jak jinak, fronty. Bylo tam tolik různě dlouhých front, až splývaly v jednu velkou a ta se ledabyle s nádechem nekonečna táhla mezi několika regály.

Obrnila jsem se čekáním a pomalu postupovala vpřed. Jedno plus to určitě mělo, plíživé tempo vás donutí podrobně zkoumat vše, u čeho zrovna stojíte a stojíte tam dostatečně dlouho na to, abyste získali utkvělou potřebu danou věc vlastnit.

Poté jsem dorazila na parkoviště. Auto jsem našla hned, ale manžel a vořech nikde. Do telefonu mi manžel sdělil, že jsou venku. Moje bojovka trvala bezmála dvě hodiny, takže si manžel s voříškem zašli mezitím vedle do kina, nacpali se popcornem a dali si pár piv.

Manžel mi, výborně naladěn, podal klíčky od auta a prohlásil, že jsou s vořechem unavení a že by chtěli jet domů. A že už utratili dost peněz, protože rodinné vstupné není zrovna levná sranda a ještě si připlatili za 3D, aby z toho to naše šestikilové zlatíčko něco mělo - s brýlemi 3D s napětím zhlédl severskou detektivku, sežral celý velký popcorn i s krabičkou a decentně k tomu usrkával pivko brčkem.

Cesta domů byla taky taková dobrodružná. Každých pár kilometrů jsme stavěli, protože buď potřeboval čůrat manžel nebo pes. Pes se na každé pumpě dožadoval dalšího pivka a nějaké chuťovky – evidentně to pojal jako letní párty. Po návratu domů se rozvalil v houpací síti, říhnul si a usnul.

Další nákupy v IKEe plánuju na zimu, až bude venku 5 metrů sněhu, námraza na silnicích minimálně 10 čísel a do IKEy se bude moci jít leda se sněžnicemi. Je pravděpodobné, že za této situace tam budu sama. Úplně sama. Personál tam taky nebude, uvízne na silnicích.