Cesta do města

Jsem z malého města a do city jezdím jednou za čas – na nákup, za nějakou tou kultůrou (chápej -třeba na rockovej koncert nebo výstavu psychotropních látek) či k doktorům. A ano, obvykle autem. Ne proto, že bych byla zapřisáhlý abstinent (bože, jak já bych chtěla chlastat), ale zkrátka jsem ještě neobjevila nic, co bych vyhodnotila jako pitelné - tedy dobré.

Jela jsem takhle k doktorovi, kde jsem byla objednaná na určitou hodinu. Jako obvykle jsem vyrazila s dostatečným předstihem a plány na zhruba 3 možnosti parkování, kdyby jako bylo plno. Co jsem ale nedomyslela bylo to, že mi do mých plánů hodí vidle ŘSD a z docela hezké půlhodinové projížďky se stane dvouhodinové peklo. Občas i s jízdou se zavřenýma očima a s porušením všech pravidel provozu – z pruhu rovně prudké odbočení vlevo (páč rovně to prostě nešlo ani na tři zelený), přes zastavení uprostřed křižovatky a pokecání s řidičem v protisměru, který tam zůstal viset taky, až po vjetí na cyklo stezku a závodění s inline bruslařema.

Ono nestačí uzavřít či omezit jeden pruh na jedné trase, ale ideálně nějak zkomplikovat dalších pět vjezdů a výjezdů do města. Trošku si myslím, že ředitelství silnic a dálnic je spřátelené pracoviště pekla (možná spíš chráněná dílna) a hlavním bossem je samotný Lucifer.

Každopádně jsem se výrazně zdržela, takže jsem zaparkovala na prvním možném parkovišti, odkud to bylo kousek na MHD. Jsem si jako myslela, že to bude rychlejší. Super – tramvaj přijela skoro hned. No, možná jsem měla maličko zpozornět, když byla v dopravní špičce poloprázdná, ale jela, tak jsem nastoupila. Hned na další zastávce nám řidič s lehkým, sotva znatelným škodolibým úsměvem oznámil, ať všichni vypadneme, protože VÝLUKA. Takže lístek koupenej úplně k hovnu a k doktorovi abych teď šla hodně, ale fakt jako hooodně svižně.

K doktorovi jsem doběhla zpocená a zapařená jak podborovák. Zapomenutý tři dny v igelitce. V rozpáleném autě.

Po vyšetření jsem rovnou zamířila na parkoviště pěšky. Neměla jsem odvahu lézt do narvané MHD, kde by byl někdo nucen stát s nosem v mém podpaží či nedejbože přilepen na mých zádech.

Tam, na parkovišti, jsem svůj vůz nemohla přehlédnout. Stál tam sám, opuštěn, a v jeho těsné blízkosti se vyrojili značky s uzavírkou. Dělníci nahodile rozkopli kus silnice tady, kus tam – takovej lehce punkovej styl. A zrovna měli i pauzičku na sváču – opřeni o lopaty, cigárko, lahváček a čekali, kdo si přijde pro to zcela nevhodně zaparkované a překážející auto.

Se sklopenýma očima a pocitem blížící se apokalypsy jsem nastoupila a dala se na pekelnou jízdu tentokrát v obráceném směru. Až příště budu muset jet do city, asi rovnou vezmu obětní dar pro Mefista. Ještě nevím, jestli zvládnu obětovat kozu či slepici nebo prostě jen u baráku najdu už chcíplou myš. Snad se bude Luciferovi líbit – když ji pěkně naaranžuju třeba na hromadu kečupu a budu jí říkat "My darling".